8. díl - Závratě okem pacienta

Přepis podcastu

00:00 Vítám vás u posledního dílu ze série podcastů o závratích. V předchozích částech jsme si povídali o závratích z pohledu lékařů, do jejichž péče se pacient trpící závratí může dostat, a v dnešním díle se na závratě podíváme z té druhé strany, a to ze strany pacienta, který se sám se závratěmi potýká nebo potýkal.  Já tady vítám pana Ondřeje a má první otázka zní: Ondřeji, jaké potíže spojené se závratěmi máte, nebo jste měl, jak to vlastně všechno začalo?

0:30 Dobrý den. Já vlastně ty závratě, co si vzpomenu, ten jakoby největší problém, co jsem s nimi měl, tak se mi to stalo asi v nějakých 37 letech, přibližně 3 roky zpátky, bylo to na dovolené v Rakousku a bylo to takové zajímavé tím, že se mi to stalo v noci. V noci, když jsem se asi otáčel ve spaní, tak mě probudilo to, že se se mnou všechno jakoby roztočilo, hodně houpalo, no a problém byl v tom, že to nepřestávalo a začalo mi z toho být hodně špatně od žaludku. Dopadlo to tak, že jsem se vlastně zvládl nějak doplazit na záchod, kde jsem potom snad dvě hodiny zvracel a po nějakých dalších pár hodinách mě tam našla manželka, té se podařilo mi pomoci se dobelhat zpátky do postele. V posteli jsem strávil dalších snad 12 nebo 16 hodin, kdy jsem nebyl schopen se ani pořádně hýbat a při každém nějakém větším pohybu přicházely ty závratě, tím, že se fakt se mnou všechno jakoby točilo a houpalo a potom už se mi po nějaké době podařilo najít polohu, ve které když jsem ležel, tak ty závratě byly trochu slabší. Ale byl problém s jídlem, s pitím. Pořád jsem měl ten žaludek z toho tak podrážděný, že jsem nebyl schopný ani jíst a pít.

1:47 A jak jste tedy postupoval potom? Předpokládám, že jste asi vyhledal nějakou odbornou pomoc, což bylo komplikované tím, že jste byl v zahraničí…

Ale nebylo to tak hrozné, co se týče té dostupnosti té pomoci. Vlastně stalo se to v noci a druhý den ráno jsme volali záchranku s tím, že pro mě přijela sanitka a odvezli mě do nemocnice. Při tom převozu mi naštěstí moc špatně nebylo, to jsem zvládal celkem dobře, i když jsem nebyl schopen ještě pořád chodit, ale, jak říkám, vleže v sanitce jsem to zvládnul. No a potom v nemocnici samozřejmě následovala spousta vyšetření, těch bylo fakt hodně, určitě dělali CT hlavy nebo mozku, potom samozřejmě odběry krve, za nějaký možná další den dělali ultrazvuk prokrvení, jestli se dobře prokrvuje mozek, tohle dělali taky. Pak samozřejmě vyšetření neurologů, ORL, ale nikdo nepřišel na žádnou velkou věc. Jednak ty závratě už v tu chvíli nebyly nějaké hrozné, já jsem sice pořád úplně dobře nechodil, ale byl jsem také hodně zničený z toho, jak jsem měl ty žaludeční problémy z toho, byl jsem na tom fyzicky dost špatně, ale už jsem za nějaké dva dny byl schopný aspoň jíst a pít, takže to mi začalo pomáhat, ale na chůzi to úplně nebylo.

3:12 A co tedy pokračovalo dál. Předpokládám, že jste se pak dostal do péče českých lékařů nebo jste toto vše prodělal v zahraničí?  

3:21 No, v té rakouské nemocnici jsem strávil asi tři dny. Ještě ten třetí den mi udělali magnetickou rezonanci hlavy a potom už mě propouštěli domů s tím, že už jsem byl schopný alespoň chodit. No a když jsem jel domů, tak jsem ještě vyhledal lékaře u nás, samozřejmě jsem měl zprávy z těch rakouských vyšetření, takže jsem to tady vezl českým lékařům, no a vlastně díky nějakým kontaktům jsem se dostal ještě i na fyzioterapii a tam jsem se dozvěděl celkem zajímavé věci přímo k těm závratím s tím, že jsem ještě pořád neznal nějakou definitivní přesnou diagnózu.

3:58 A tu teď už znáte?

4:00 Úplně stoprocentně ne. Lékaři, jak ti rakouští, tak i ti čeští došli k domu, že nejspíš jsem měl asi nějaký zánět nervu, který vede z toho vnitřního ucha, i když úplně stoprocentní to není. Trošku ve hře byla i Menièrova choroba, ale tam úplně všechny příznaky jsem k tomu neměl, takže úplně stoprocentní ta diagnóza není, ale co se mi potom ještě stalo, takže když už jsem byl dejme tomu skoro v pořádku, tak několik týdnů po tom návratu se mi ještě ty závratě trošku vrátily.

4:34 Říkáte, že úplně stanovenou diagnózu nemáte a nyní jste již v pořádku. Jak vás tedy lékaři léčili, co s vámi dělali, abyste se těch obtíží zbavil?

4:42 No, zajímavá věc byla, když jsem se vrátil k těm českým fyzioterapeutům, tak tam mi řekli dost důležité informace k tomu, že nebylo úplně vhodné, abych dlouhou dobu ležel a nehýbal se, ale naopak že jsem spíš měl nějak stimulovat ten rovnovážný systém. Poradili mi nějaké cviky, kterými se zase uvést zase trochu zpátky do formy, s tím, že vyloženě špatně už mi nebylo a ty závratě už opravdu jsem velké neměl, ale právě, když se mi po těch několika týdnech ty závratě začaly trochu vracet, tak jsem za těmi lékaři jel znova a sdělili mi, že to byla následná polohová závrať, a tu se podařilo celkem dobře vyřešit nějakými fyzioterapeutickými manévry.

5:28 Znamená to, že teď už závratě nemíváte?

5:33 Výjimečně se mi třeba stane při určitých pohybech, dejme tomu, kdybych se hodně prudce zaklonil, tak takovou slabou závrať mám, ale je to hodně slabé, a vlastně když tomuto předcházím, tak jsem úplně v pořádku.

5:43 Omezuje vás to nějak v praktickém životě, nebo dáváte si na něco větší pozor proto, abyste předcházel nějakým takovým stavům?

5:50 Nic zásadního. Když jsem s dětmi, tak nedělám kotrmelce, nebo když jsem u zubaře a spouští to křeslo, tak tu paní doktorku na to upozorním, ale špatně mi nebývá a v podstatě ta závrať fakt není silná a není to nic, co by mě nějak omezovalo.

6:08 Předpokládám, že předtím, než se vám stala ta příhoda, o které jste mluvil, tak jste asi o závratích moc nepřemýšlel nebo neslyšel, pokud se nebavíme o nějakých závratích z výšky nebo to, co člověk o závratích ví obecně. Kdybyste se mohl vrátit teď do nějakého bodu zpět, je něco, nějaká informace nebo něco, co by vám v té době pomohlo nebo co byste ocenil, kdyby bylo tehdy jinak, než je teď po těch zkušenostech?

6:36 Možná při tom ležení v té nemocnici, kdyby někdo, kdo má s těmi závratěmi fakt dost zkušeností, řekl, co můžu a co nemůžu dělat. Oni měli problém s tím stanovit tu diagnózu, ale ty hodně vážné příčiny se vylučovaly, takže si myslím, že tam už kdyby někdo se mnou trošku mi pomohl se postavit na nohy a řekl mi, že z toho vůbec nemusím mít strach a spíš se snažit začít dřív chodit a začít určitým způsobem cvičit, to by možná pomohlo a spravil bych se rychleji.

7:03 Co se vám honilo hlavou? Bál jste se třeba, jaká to může být diagnóza?

7:07 No, trošku ano, ale už první den, když mi udělali to CT, tak ten výsledek byl dobrý, plus ještě na té magnetické rezonanci taky nic nenašli, takže jsem si říkal, že to snad nebude žádná hrůza. Ono bylo to spíš hodně nepříjemné, ta závrať taková.

7:22 Napadá vás něco, co byste chtěl vzkázat pacientům, kteří zažijí nějaký závrativý stav a je to pro ně, stejně jako pro vás to byla, úplně ojedinělá první příhoda?

7:36 Ať se určitě nebojí lékařů, a když aspoň z nějaké části zjistí, čím by to mohlo být, tak ať s tím zkusí něco dělat. Že to není úplně beznadějné a nějakým tím cvičením nebo něčím takovým se dá člověku dost pomoct. Protože já nějaké 3–4 roky potom jsem teď byl letos zase trochu pořádněji na lyžích a můžu říct, že víc než ta rovnováha mě spíš omezovala špatná fyzická kondice a byl jsem schopen i dost slušně lyžovat. Takže ta rovnováha fakt se dá hodně spravit.

8:12 Znamená to, že jste po té příhodě změnil svůj život, a teď nemyslím jenom nějakou prevenci, ale spíš jestli jste něco změnil tak, abyste se dostal zpět do kondice?

8:21 Ono mně se tam spojilo trošku víc věcí, ale je pravda, že člověk když se dostane do té situace, že není schopný pořádně ani chodit a ještě neví, čím to je, tak je pak rád za každý nějaký pokrok a já když jsem byl předtím zvyklý jezdit na horském kole, lyžovat a myslím, že celkem akčně, tak potom jsem věděl, že ta mizerná rovnováha mě v tom může hodně omezit, v těchto aktivitách, ale postupem času, když se to zlepšovalo, jsem zjišťoval, že to opravdu není taková hrůza, když se člověk k tomu nějak postaví, tak že se dá úplně normálně fungovat.

8:53 Jak na to reagovala rodina?

8:54 Nejdřív manželka byla hodně vyděšená, my jsme tam měli ještě s sebou dvě malé děti, takže já jsem je nechal na tom ubytování na tři noci a zmizel jsem do nemocnice, takže ti z toho opravdu radost neměli, ale bylo to podobné jako u mě, když se vylučovaly nějaké vážné příčiny a zjistili jsme, že to opravdu je jenom rovnováha, tak samozřejmě byli rádi, když mě pak pustili z nemocnice a všechno se začalo zlepšovat. Takže rodina to zvládla dobře.

9:21 A jaký byl přístup lékařů? Dá se třeba srovnat přístup lékařů v zahraničí a u nás?

9:29 V Rakousku mě to překvapilo, nebo překvapilo, v Rakousku mám z toho hodně pozitivní dojem. Jednak dobře fungovala taková ta spolupráce pojišťovny, vlastně já jsem úplně bez problémů jenom těm pánům v sanitce odevzdal svoji evropskou kartu pojištěnce, měl jsem myslím si celkem dobré cestovní pojištění k tomu, ale starali se o mě v té nemocnici hodně dobře a byli velice pracovití. Všechen personál v té nemocnici, snažili se hodně pomáhat a přistupovali k tomu hodně poctivě. Sám jsem nad tím uvažoval, kdybych byl na jejich místě, kolik roků nebo jakou dobu bych vydržel takové pracovní nasazení, co měli tam oni. I když jsem v Česku v nemocnici nijak nikdy moc dlouho nepobýval, takže bych to nerad nějak natvrdo srovnával, ale ještě taková zajímavá věc tam byla. Když zjistili, že mám v pořádku žaludek, trávení, v krvi také nic špatného nenašli, tak i když jsem tam přijel s tím, že jsem vlastně nebyl schopný jíst a bylo mi ze všeho špatně, tak jsem si okamžitě mohl vybírat z bohatého jídelníčku v té nemocnici, to jídlo bylo na dost solidní úrovni na to, že to byla nemocnice, a řekl bych, že snažili se mě vyléčit už jen tou dobrou stravou a čerstvým vzduchem, kdy jsem z balkónu měl výhled na Alpy, bylo to takové trochu jak v sanatoriu. A myslím si i takovým tím přirozeným způsobem se snažili mě vyléčit a spravit, takže z rakouské nemocnice mám dobré dojmy.

10:48 Jaká vyšetření jste potom podstoupil tady? Vy jste říkal, že jste měl výsledky vyšetření z rakouské nemocnice, a kterými ordinacemi jste prošel v České republice?

10:58 V Česku to byli hlavně neurologové. Protože vlastně z ORL jsem hodně těch vyšetření měl z Rakouska i opakovaně, takže už se do toho nechtěli pouštět znova tady, tam ani k žádným velkým změnám asi nedošlo. No a na té neurologii, byly to, řeknu to laicky, takové ty cviky, kdy člověk se zavřenýma očima něco provádí a asi ten lékař sleduje, dejme tomu, toho člověka, jak to tělo reaguje, jak se chová.  A třeba celkem zajímavá věc, kterou jsem ještě dělal v tom Rakousku, snad poslední den před tím propuštěním, když mě vyšetřoval neurolog, tak mě nechal postavit vedle postele, samozřejmě stouplo si pár lidí kolem mě, aby mě jistili, kdybych se převrátil, a nechal mě se zavřenýma očima pochodovat na místě, a já jsem se asi po dvaceti třiceti sekundách zastavil, otevřel jsem oči, já jsem sice nespadl, ale byl jsem otočený asi o pětačtyřicet stupňů ve své ose a přitom jsem si myslel, že pořád stojím rovně a pochoduju na místě, a až jsem ty oči otevřel, tak jsem byl pootočený. A podobně potom tady vlastně neurologové taky zkoumali nějaké asi reakce na nějaké ty podněty, co se týče té rovnováhy, jak na co reaguju, jak jsem schopný stát na jedné noze se zavřenýma očima, s otevřeným očima a takové věci.

11:58 A abychom třeba uklidnili případné pacienty se závrativými obtížemi, bylo nějaké vyšetření, které bylo nepříjemné nebo bolestivé?

12:22 Bolestivého vůbec nic. Trošku nepříjemné bylo na ORL, myslím, že se tomu říká kalorizace, kdy se nějak stimuluje to vnitřní ucho studenou a teplou vodou, že se vlastně pouští do ucha teplá a studená voda střídavě, tak to je nepříjemné, ale už jsem na ORL zažil horší věci.

12:42 Já vám moc děkuji za rozhovor. Doufám, že jsme posluchačům dali odpovědi na jejich otázky a možná je trošičku uklidnili, pokud těmi závrativými potížemi trpí, a ten vzkaz pro ně, myslím si, že už jste to zmínil v té předchozí otázce: Nebojte se doktorů a řešte své závrativé obtíže, je to tak?

13:01 Ano, také děkuji a budu rád, když to někomu aspoň trochu pomůže.

13:05 Děkuji.